Medvídek a jeho cesta domů
Příběh druhý z Dobromilova království
✨ Kdysi dávno, v jednom starém domě...
Medvídek Bruno seděl v rohu prachu pokryté půdy a díval se na jeden jediný paprsek světla, který se prodíral škvírou ve střešní krytině. Bylo to už třicet let, co tady čekal. Třicet dlouhých let.
"Možná už na mě všichni zapomněli," myslel si Bruno smutně. "Možná už mě nikdo nenajde..."
Ale jednoho dne se něco stalo. Ozval se zvuk kroků na schodech. Bruno napjal uši – bylo to poprvé za mnoho let, co slyšel někoho přicházet. Do půdy vstoupila mladá žena s malou holčičkou.
"Mami, podívej!" vykřikla holčička a ukázala přesně tam, kde Bruno seděl. "Medvídek! Je tady medvídek!"
Bruno nemohl uvěřit svým očím. Konečně! Konečně ho někdo našel! Holčička ho opatrně zvedla, oprášila a přitiskla si ho k sobě.
"Budeš se jmenovat Bruno," řekla holčička laskavě. "A budeš mým nejlepším kamarádem!"
V tu chvíli se stalo něco kouzelného. Bruno ucítil, jak se jeho srdce naplňuje teplem, jaké nezažil celých třicet let. Nebyl už zapomenutý medvídek na prašné půdě. Byl Bruno – nejlepší kamarád malé holčičky.
Ještě téhož večera přišla zpráva do Dobromilova království. Čaroděj Dobromil se usmál a v kronice výprav napsal zlatým perem:
✨ "Medvídek Bruno našel svůj domov.
Po třiceti letech čekání našel někoho, kdo o něj bude pečovat
a dá mu to nejcennější – svou lásku." ✨
A tak to v Dobromilově království chodí. Žádná hračka není nikdy ztracená navěky.
Každá jen čeká na ten správný okamžik, kdy najde své místo. 💜
Konec druhého příběhu
📖 Příběhy z Dobromilova království